Sofokles

Souhrn tvorby

Sofokles se zapsal do vývoje antického dramatu velmi výrazně. Jeho největší zásluhou je, že zavedl třetího herce. Tím zdokonalil tragédii a dosáhl vrcholu v tvorbě klasického dramatu (jeho předchůdce Aischylos zavedl v rámci dionýsovských her druhého herce, čímž umožnil dialog a de facto se stal zakladatelem dramatu).

Sofokles omezil zpěvy sboru a více se soustředil na promluvy postav. Obvykle netvořil trilogie jako Aischylos, ale věnoval se tvorbě samostatných dramat; děj byl zhuštěný a napínavý. Také se nechával ovlivňovat mladším vrstevníkem Euripidem. Traduje se, že Sofokles byl vlídný člověk, otevřený názorům ostataních. Do svých děl promítl také ideály sociálních reforem. Zachytil v nich i myšlenky athénské demokracie. Hrdinové jeho her jsou stavěni do složitých životních situací, které se snaží řešit, a bojují tak s nepřízní osudu a s vyšší mocí bohů. I přes tragický konec hrdinů nelze jednoznačně hovořit o předurčení osudu. Zápas člověka a jeho snaha čestně bojovat o vlastní osud má svůj smysl.

Během svého života napsal Sofokles přibližně 120 divadelních her, přičemž v úplnosti se jich dochovalo jen sedm. Nejznámějšími tragédiemi jsou Král Oidipus, Antigona (asi 442 př. n. l.) a Elektra. Náměty pro své hry nejčastěji čerpal z okruhu pověstí o thébském královském rodu. Sofoklovy hry oslovily svými závažnými tématy i autory pozdější doby. Náměty z Antigony zpracoval např. klasicistní francouzský básník a dramatik Jean Racine nebo německý dramatik z 1. pol. 20. století Bertolt Brecht. Americký dramatik Eugen O'Neill se Inspiroval hrou Elektra. Francouzští autoři Pierre Corneille, Voltaire nebo Jean Cocteau čerpali látku z Krále Oidipa.

Král Oidipus

Děj/příběh

Oidipus je syn thébského krále Laia a královny Iokasty. Věštba při jeho narození předurčila, že jednoho dne zabije svého otce a stane se manželem své matky. Rodiče proto pošlou otroka, aby malého syna pohodil v lese, a věštba tak nemohla být naplněna. Ten však odnese dítě pastýři. Oidipovým vychovatel se posléze stane bezdětný korintský král Polybos. Jako dospělý opouští Oidipus Korint a na své cestě se setkává neznámým mužem, jehož v hadce zabije.V Thébách se mu podaří osvobodit město od Sfingy, když rozlušti její hádanku. Za odměnu získává za manželku nedávno ovdovělou Iokastu, se kterou zplodí čtyři děti. Zdánlivě šťastné dny vládce však netrvají věčně.

Théby zachvátí mor jako trest bohů za to, že dosud nebyl pomstěn vrah krále Laia. Oidipa vyhledá slepý věštec Teiresias a sdělí mu, že jeho osud se naplnil. Oidipus plný pochyb začne pátrat po pravdě. S hrůzou zjišťuje, že kdysi nevědomky zavraždil vlastního otce a stal se jeho nástupcem, manželem vlastní matky. Zoufalá lokasta spáchá sebevraždu a Oidipus se oslepí, aby neviděl následky svých činů. V doprovodu své dcery Antigony odchází do vyhnanství.

Obsahové znaky

Téma Krále Oidipa čerpal Sofokles z mytologických vyprávění o městě Théby a jeho vládnoucím rodu. Hrdinu jeho tragédie provází střet osobních a nadosobních zájmů. Za své prohřešky je Oidipus trestán. Z tohoto hlediska je Sofoklova tragédie podobná tematické výstavbě Aischylových her. Odlišnosti nalezneme v charakteristice postav, které jsou více psychologicky prokresleny. Hlavní konflikt vychází z nitra hrdinů - již na samém začátku vedou k odložení dítěte smutné pohnutky ustrašených rodičů. Sám Oidipus musí řešit vnitřní rozpory své duše a rozumu, když je mu odhaleno tajemství jeho původu a zločinů, které vyplují napovrch. Ačkoli se Iokastu a Laios snaží záměrně zmařit rozhodnutí bohů, osud přivede Oidipa zpět a věštba je naplněna. Poselství díla spočívá v poukázání na nicotnost a slabost člověka, který podléhá nepoznatelným mocnostem a všemohoucím zákonitostem. Dramatičnost je umocněna skutečností, že hlavní hrdina je trestán za prohřešky, které spáchal nevědomky.

Formální znaky

Jazyková stránka textu souvisí s promluvami postav. V jednotlivých scénách se střídají dialogické promluvy Oidipa s jeho poddanými nebo blízkými osobami. Rozhovory, které probíhají v rychlém sledu, umocňují spád děje. Vytvářejí kontrast k dlouhým chronologickým monologům, jež děj pozastaví a soustředí pozornost na psychologickou stránku postav. Jazykový projev je vznešený a patetický (citově nadnesený, vášnivý). Styl a jazyk textu odpovídají požadavkům tragédie jako vysokého žánru. Dílo je psáno ve verších. V textu se objevují stylisticky zabarvená slova jako archaismy (zastaralé výrazy) a poetismy (básnická slova). Autor často používá metafory a přirovnání. Pro ozvláštnění promluv se objevuje inverzní slovosled.