Ezop
Ezop (asi 620-564 př. n. l.) je považován za zakladatele řecké bajky. Tvořil v 6. století př. n. l., v archaickém období řecké literatury. O jeho životě toho není mnoho známo. Podle tradice to byl fryžský otrok. Legenda uvádí, že Ezopovi udělil jeho pán svobodu poté, co mu jeho vzdělaný a duchaplný otrok pomohl vymanit se z hloupé sázky, kvůli které by jinak přišel o veškerý majetek.
Po propuštění z otroctví Ezop procestoval Řecko, Babylonii a Egypt. Údajně měl být celý život velmi nemocen či jinak tělesně poznamenán. Své dílo předával ústně. Písemného zaznamenání se jeho tvorba dočkala až o 300 let později. Jeho život byl podle pověsti ukončen násilné v Delfách. Zde byl legendární vypravěč křivě obviněn ze svatokrádeže, odsouzen k smrti a svržen ze skály do propasti.
Souhrn tvorby
Ezop je tvůrcem bajek, krátkých prozaických vyprávění, jejichž hrdinové (obvykle zvířata) představují lidské vlastnosti či slabosti. Zesměšňovány bývaly špatné vlastnosti obyčejných lidí i vládců. Ezopovy bajky bývaly nejdříve tradovány ústně, za autorova života nebyly vydány. K písemnému zaznamenání došlo až ve 3. století př. n. l.
Prvotní Ezopovy bajky byly v pozdějších zpracováních doplňovány dalšími lidovými bajkami. Proto je obtížné určit původní autorovy texty. Životopisný charakter má dílo Život Aisopův, v němž autor vystupuje jako hlavní postava. Postupně do něj byly přiřazovány nejen Ezopovy texty, ale následně i všechny shromážděné lidové bajky.
Náměty Ezopových bajek byly ve středověku mnohokrát zpracovány literárně (veršem i prózou) i výtvarně. První doloženou česky psanou bajkou je Bajka o lišce a džbánu z anonymního souboru skladeb ze 14. století Hradecký rukopis. Přibližně roku 1378 vydal Smil Flaška z Pardubic soubor Nová rada, ve kterém alegorickou formou vyjádřil představy šlechty o ideálu panovníka (jednotlivá zvířata na sněmu radí svému králi Ivu, jak správně vládnout).
Bajky
Děj/příběh
Nejstarší dochovaný soubor tzv. ezopských bajek by| sestaven na přelomu 4.-3. století př. n. l. Démétriem Falérským. Stal se základem pro další antické soubory bajek, které vyšly již přímo pod Ezopovým jménem a jejichž součástí býval i Ezopův životopis (Život Aisopův). První antické vydání pochází z 1. až 2. století n. l. a obsahuje přibližně 230 prozaických bajek. Další vydání jsou o mnoho staletí mladší.
V jednotlivých bajkách vystupují jako postavy zvířata, která svými vlastnostmi a svým jednáním připomínají povahu a činy lidí. Autor s oblibou využíval jako postavy bajek tato zvířata: lišku, Iva, vlka, hada, ovci, opici, páva aj. Někdy je konfrontoval s obyčejnými lidmi (např. pastýř, trosečník, slepec, kněz) nebo mytologickými postavami (Zeus, Prometheus, Herakles). Bajky odrážejí aktuální svět, vysmívají se špatnému a chválí dobré. Současně jsou svědectvím o lidských myšlenkách a touhách.
Obsahové znaky
Ezopovy bajky mají prozaickou formu. Jedná se o krátká vyprávění se stručným dějem a pointou, z nichž vyplývá mravní poučení. Podstatou bajek je představit skrytě myšlenky o mravních hodnotách společnosti, které byly často porušovány. Ukazují svět otroctví, poddanosti, zla, útlaku a násilí. Prostřednictvím hlavních postav (tedy zvířat) příběhů je vytvářen alegorický obraz světa lidí. Zvířatům bývají na základě personifikace připisovány ustálené povahové rysy, které vyjadřují určité typy lidského charakteru: např. liška (Istivost), lev (násilnost, rozhodnost), beránek (mírnost), mravenec (pracovitost), vrána (ješitnost) apod.
Formální znaky
Ezopovy bajky byly napsány v hovorové řečtině z období 1.-2. století n. l. Autor se tak snažil co nejvíce přiblížit jejich obsah co nejširším lidovým vrstvám. Jazyková zřetelnost a srozumitelnost sdělení byla stavěna nad tehdejší literární tendence, které upřednostňovaly archaickou podobu jazyka. Hovorový jazyk a prozaická forma bajek se staly dvěma příznačnými rysy původních Ezopových bajek. Pro upadající znalost řečtiny byly pro středověkou Evropu výchozím zdrojem poznání antické tradice bajek především dva latinsky psané soubory. Prvním z nich byl soubor 42 veršovaných latinských bajek Flavia Aviana ze 4. století n. l. Druhým se stal tzv. Romulův sborník z přelomu 4. a 5. století n. l. psaný prózou. Vývojového vrcholu dosáhl tento žánr v období klasicismu zásluhou Jeana de La Fontaina, který jejich prostřednictvím podal satirický obraz mravů soudobé dvorské společnosti.