Titus Maccius Plautus
Dramatik a nejvýznamnější autor (asi 251-184 př. n. I.) komedií archaického období římské literatury. Informace o jeho původu a životě jsou nepřesné a neúplné. Pocházel zřejmě z plebejského prostředí, možná byl i propuštěným otrokem. V mládí odešel do Říma, kde působil jako divadelní sluha. Vydělané peníze vložil do podnikání, avšak pro neúspěch o ně přišel. Nechal se najmout na těžkou práci ve mlýně, kde zřejmě napsal i svá první díla. Díky kladnému ohlasu mohl Plautus pokračovat v psaní a vrátit se zpět k divadlu. Plautovou zásluhou dosáhla římská komedie svého vrcholu již v archaickém období. Autor byl velmi plodný a spolu s Terentiem tvořil nejvýznamnější dvojici římských dramatiků. Oba autoři psali svá díla pod vlivem tzv. attické nové komedie.
Souhrn tvorby
Plautus byl ve své době nejoblíbenějším tvůrcem komedie. Náměty svých děl volně přejímal z řeckých vzorů (např. od Menandra). Jeho hry nejsou pouhými překlady, ale jejich obsah je obměňován a uzpůsoben římskému prostředí. Někdy slučoval děj dvou řeckých předloh dohromady, jindy zvolil opačný postup. Tímto způsobem se sice mnohdy narušil spád děje, avšak živelný projev Platových her vyvážil určitě kompoziční nedostatky. Autor měl největší úspěch u nižších vrstev obyvatelstva, jimž také projevoval nejvíce porozumění. Hlavními hrdiny jsou obvykle sluhové a otroci, kteří k oblibě obecenstva dovedou svou vychytralostí a vtipem přelstít své pány. Zápletku tvoří obvykle milostný příběh a autor někdy využívá pro oživení děje metodu záměny podobných osob.
Plautus je také známý jako tvůrce ustálených jevištních typů, jako např. hloupý a lakomý pán (Komedie o hrnci), chytrý otrok (Pseudolus) nebo chlubivý mluvka (Vychloubačný voják). Zmíněné hry patří k těm nejoblíbenějším.
Komedie o hrnci
Děj/příběh
Ústřední postavou hry je lakomý pán Euklius. Ten objeví poklad svého děda a začne podezírat své okolí, že mu chce jmění někdo ukradnout. O ruku Euklidovy dcery Fédrie požádá Megadorus. Otec souhlasí za podmínky, že dcera nedostane žádné věno. Fédria je však zamilovaná do Lykonida a čeká s ním dítě. Lykonides přijde se svým otrokem před svatební hostinou za Euklidem a snaží se mu svatbu rozmluvit. Mezitím otrok ukradne Euklidovo zlato a vrátí se s ním ke svému pánovi. Touto scénou hra končí.
Obsahové znaky
Hra vyniká živými dialogy postav, rušným, pestrým dějem a nečekanými zvraty. Autor s oblibou oživuje příběh intrikami. Konec hry se bohužel nedochoval. Existuje však několik variant pokračování komedie od různých autorů. Nejznámější je přepracování hry francouzským klasicistním dramatikem Moliěrem pod názvem Lakomec (1668).
Formální znaky
Jazykem hry je vulgární latina, běžná mluva kupců a otroků. Autor tím odlišuje jednotlivé sociální typy jednajících postav a současně tak dosahuje komického účinku. Používá totiž zkomoleniny, vtipné přezdívky apod. Své publikum (pocházejí především z nižších vrstev) Plautus baví obhroublou komikou. Ve hře je velké množství slovních hříček.